"Plavou si tak jednou dvě mladé ryby a potkají starší rybu, která plave opačným směrem. Kývne na ně a říká: “Bré ráno kluci. Jaká je voda?” Dvě mladší ryby ještě kousek uplavou až se konečně jedna z nich podívá na druhou a povídá: “Co je sakra voda?” 

– This is Water, David Foster Wallace

Minulý týden mi říkal kolega o konfliktu na pracovišti velké univerzity, ke kterému jej zavolali, aby ho pomohl uklidnit. 

Ke konfliktu došlo mezi děkankou a vedoucím oddělení a byl komplikovaný, vysvětloval, měl mnoho různých vrstev. Děkanka byla bílá žena a vedoucí oddělení černoch. 

Zástupce ředitele univerzity, který mého kolegu zavolal na pomoc, mu řekl, že jde o konflikt rozdílných pracovních a komunikačních stylů.  Když si ale můj kolega s oběma aktéry promluvil, slyšel zcela jiný příběh. 

Vedoucí oddělení měl pocit, že se stal cílem děkančiných mikro-agresí a konflikt viděl jako problém rasové zaujatosti. 

Děkanka naopak řekla, že se cítí nerespektována, protože je žena a že vedoucí oddělení ignoruje její obavy a odmítá její autoritu, protože se cítí nejistě v práci, kde je jeho nadřízenou žena.

 Jak se mi kolega svěřil, podle jeho názoru byla zdrojem konfliktu děkančina neschopnost řídit lidi – nevěděla, jak koučovat a poskytovat zpětnou vazbu – a také to, že neuměla dávat jasné instrukce. 

Když jsem poslouchala, napadlo mě, že konflikt je názorným příkladem organizačních problémů ve vyšším vzdělávání: 

• autonomní akademická půda
• napjaté vztahy mezi administrativou a profesorským sborem
• obtížné vedení sboru, který je spíše odměňován za individuální příspěvky než za práci v týmu. 

O čem tedy konflikt skutečně byl? 

Za svou kariéru jsem už tuto otázku o konfliktech slyšela nesčetněkrát. 

O čem to opravdu je? 

Jako by něčí optika mohla být tím jediným správným pohledem – tou nepravdivější pravdou — ovšem život je málokdy takto jednoduchý.  

Pravda je často spíš obojí než buď a nebo.  

Optika, kterou vnímáme svět — voda, ve které plaveme — vypadá správně. Vypadá opravdově.  A také vypadá neotřesitelně. 

Jsme si tak jistí vlastní pravdou, tak absolutně uzamčeni ve svých přesvědčeních, že si neuvědomujeme, že existují jiné optiky a jiné filtry, které mohou fungovat všechny současně. 

Jak říká David Foster Wallace: "Svět, který prožíváte je ten před nebo za VÁMI, napravo nebo nalevo od VÁS, ve VAŠÍ televizi nebo na VAŠEM monitoru.  

Jestliže nevíme, že plaveme ve vodě, všechno jen utvrzuje naši perspektivu a naše přesvědčení. 

Jsme prostě obětí hlouposti, agrese, úzkoprsosti jiných … a tím ospravedlňujeme naše jednání. 

A to je také jediný způsob, jak chápat extrémní rozdílnost názorů, to hlavou třesoucí nepochopení, které cítíme, když posloucháme názory lišící se od těch našich, které vnímáme jako jasně špatné, jako ty, které můžeme popsat pouze jako šílené, nebo hloupé nebo přímo zlé. 

Ale taková slova se vlastně snaží druhou stranu zdiskreditovat jako člověka. A když je někdo šílený, hloupý nebo zlý, můžeme s klidem odmítnout jeho názor.

Není ovšem pravda, že každý pohled je správný, dobrý nebo pravdivý. Některé jsou evidentně špatné. Některé jsou záměrné lži, dezinformace a nenávist, které mají zneklidnit, rozvrátit a zničit.

A to není nic nového. 

Není nutné považovat úplně každý názor za stejně hodnotný, jen je dobré si pamatovat, že i my sami vidíme svět jen jedním pohledem.  

Dokážeme si to uvědomit? A bylo by možné vidět situaci pohledem někoho jiného předtím, než uděláme rozhodnutí nebo jednoduše dříve, než nějak zareagujeme? 

Protože optika, kterou se díváme, definuje svět, který vidíme.