Často dostávám od lídrů otázku, jak vybudovat větší důvěru uvnitř týmů. Jako většina koučů a facilitátorů, znám i já spoustu nástrojů a metod pro budování důvěry. Ale pravdou je, že nic nebuduje důvěru lépe než situace, která následuje po jejím porušení.

Důvěra se vyvíjí postupně, pomocí pokusů a testování, skrz konfliktní nesoulad. Zjednodušeně řečeno, je to právě její rozpad, který slibuje možnost vybudování nové a pevnější důvěry.  

Adam Kahane, autor knihy Collaborating with the Enemy: How to Work with People You Don’t Agree with or Like or Trust,  píše, že starý způsob vnímání spolupráce a důvěry už nefunguje. Abychom vyřešili dnešní nejpalčivější a komplexní problémy, nemůžeme se spoléhat pouze na existenci společných cílů a vizí. Ani nemáme čas a prostor pro spontánní vznik důvěry pocitem sounáležitosti a přátelství.

Jinými slovy, důvěra není základní podmínkou společné práce, je to její výsledek.

Řeknu to ještě jednou.

Důvěra není předpokladem, je výsledkem. 

Předpoklad, že s důvěrou už začínáme, je nejen naivní, je přímo mylný.

A přesto stále to slýchávám v týmech a organizacích, ve kterých nebo se kterými jsem pracovala. Když se zeptám, kde vidí problém, nejčastější odpovědí, kterou slyším je: “nedůvěřujeme si,” nebo “potřebujeme v týmu větší důvěru.” 

Ale nedostatek důvěry je následek, ne příčina. Když slyším ostatní takto o důvěře mluvit, napadá mě, že nemluví o budování týmové práce, ale o garantování podmínek pro týmovou práci.

“Předveďte předem, že uděláte, co říkáte a dokažte, že jste zodpovědní … teprve potom spolu můžeme pracovat.”

Život tak ale bohužel nefunguje. 

Nemůžeme se přimět konat a uspět v závislosti na jednání někoho jiného.  Zaručit úspěch v takovém nastavení je nemožné. 

Jak v pracovním prostředí, tak ve vztazích. 

Zaplétáme se s neotestovanými lidmi. Často se vážeme, uzavíráme sňatek, podepisujeme hypotéku a máme děti s lidmi, kteří nebyli dokonale prověřeni.

Proč? Protože trvá velmi dlouho někoho opravdu poznat. 

A ani my sami nejsme zcela prověření. 

Není možné nám důvěřovat, protože ani my sami se zcela neznáme. Nemůžeme vědět, jací budeme za pět let … nebo třeba jen příští týden. Život nás mění. A život běží velmi rychle. 

Ztráta, smutek, finanční a rodinné problémy mohou změnit náš hodnotový systém a naše názory jako mávnutím kouzelného proutku. 

Dokonce ani z minuty na minutu nemůžeme být zcela upřímní ohledně svých motivací a pocitů. Máme ve svém nitru limity, konflikty, předpojatosti, o kterých třeba ještě ani nevíme. 

Což mě přivádí ke druhému omylu ohledně důvěry. 

Jen co uděláme koncepční skok nutný k pochopení, že důvěru je třeba si zasloužit a nemůže být jen tak poskytnuta, už čelíme otázce jak. 

Jak si zasloužit důvěru? Mnozí lidé by odpověděli, “tím, že dokážeme, že jsme důvěryhodní, samozřejmě.”

Ale být zcela důvěryhodný, je nemožné. Nikdo není bez chyby. 

Velké tajemství v pozadí miliardového průmyslu postaveného na “důvěře a týmové práci” je, že být zcela důvěryhodný není nikdy možné. 

Je jisté, že někoho zklameme. A že někdo zklame nás.

Každý z nás se v nějaké chvíli ukáže jako nedůvěryhodný. Dokud existuje, byť jen maličká část nás, které si nejsme plně vědomi…. … dokud se jako bytosti rozvíjíme, budeme mít svá slabá místa. 

Jednu věc říkáme, jinou cítíme, a ještě další uděláme, až bychom si to uvědomili.

• Říkáme ano, když bychom měli říct ne a překonáváme vlastní vyčerpání, protože nechceme druhé zklamat… ale nemáme energii věci dotáhnout.
• Slíbíme pomoc, protože se chceme cítit užitečně … ale dáme příliš mnoho slibů a nedodržíme všechny.
• Zoufale toužíme po uznání, tak se připojujeme k náročným týmům… ale pak cítíme, že na to nestačíme a nemůžeme dokončit, co jsme slíbili.  
• Jsme rozzlobení a uražení, že byl náš projekt ukončen, financování zastaveno a tím nevědomky vytváříme překážky a ztěžujeme okolí práci s námi. 

Neustále existuje milion důvodů, proč naše chování narušuje naši důvěryhodnost.  

Jak ale tedy vybudujeme důvěru? Komu mohu věřit, když se nikomu, včetně mě, zcela věřit nedá?

Můj názor je, že důvěru je třeba si zasloužit, budovat a dokazovat jednáním, které následuje po jejím porušení. Důvěřuji lidem, kteří dělají chyby, nenaplní své cíle nebo mě zklamou, … pokud jsou schopni to přiznat, omluvit se a být upřímní ohledně toho, kde selhali. 

Důvěra se vyvíjí ne tím, že se vyhýbáme chybám a konfliktům, ale tím, že se jich dopouštíme a napravujeme je. Jinými slovy, důvěra se nevyvíjí tím, že dostojíme svým slibům, ale tím, co uděláme poté, co je nedodržíme.

Podle mých zkušeností se důvěra buduje následovně:

Přestaňte důvěru brát jako všechno nebo nic. V některých věcech si důvěru zasloužím, v jiných ne. Přijměte důvěru jako něco částečného, ne absolutního. Poznejte své důvěryhodné stránky i ty druhé a ujistěte se, že o nich vědí i ostatní. 

Naučte se rozpoznat a přijmout své slabé stránky. Čím více si uvědomujeme své limity a dokážeme je probírat s ostatními, tím více je možné všechny předem varovat a být lépe připravení. 

Naše touha po dokonalosti nás nutí chyby skrývat, a právě to nás činí nedůvěryhodnými v očí ostatních.

Mistři omluv. Lidé, kteří se nedokážou omluvit, chrání sebe na úkor své týmové práce. Omluvy však nejsou jen připuštěním omylu, ale také vyjádřením lítosti.

Musí také obsahovat pochopení a vyjádřit empatii ohledně nepohodlí nebo potíží, které jsme ostatním svým jednáním způsobili. Pokud si neuvědomujete a necítíte, co vaše jednání způsobilo, vlastně se neomlouváte.

Jeden druhému budeme působit zklamání. A budeme je působit i sami sobě. Ale počítá se to, co následuje — tehdy se buduje důvěra. 

Pokud dokážete otevřeně mluvit o svých vlastních limitech a limitech ostatních — o těch věcech, které důvěru narušují — pak jste právě položili základy pro trvalou důvěru.